Něco z dětství...

17. května 2014 v 12:45 | Kayleight.. |  Nezajímavé kecy..

Dnes jsem narazila na jednu starší otázku na svém asku, která mě zaujala natolik, že jsem se nad ní chtěla trochu rozepsat..

"http://ask.fm/GlitterInTheWind/answer/111720315116/ ...V druhé části této odpovědi jsi napsala to, o čem sním už dlouhou dobu ..zkoušela jsi někdy postavit nějaký přístřešek v lese?"

V tu chvíli, když jsem tohle četla, jsem si vzpomněla na jednu z těch pár světlých chvilek mého dětsví, které se mi podařilo uchovat v paměti a které si velmi chráním. Takové vzpomínky mají pro mě větší cenu než zlato, protože peníze ani drahé kameny nemůžou nahradit zážitky z minulosti, které se už nikdy nevrátí..

Kousek od našeho domu je taková úzká cestička přes louku a vede do lesa na kopci.. V tom lese jsem kdysi s pár dětmi ze školy postavila takový "bunkr"..
Kolik nám tehdy mohlo být? Asi kolem osmi, devíti let.. Sama si tím už nejsem moc jistá..
Našli jsme jedno takové vhodné místo v příkopě, kolem jsme naházeli větve a různě je posvazovali provazem, aby to drželo.
A nakonec jsme na to vše naházeli veliké listy a tím zakryli díry, aby nás tam nikdo neviděl..
A pak, když jsme tam o jedné školní akci přišli a dali nám pár minut volno, jsme si hráli na dobyvatele té "pevnosti". Oháněli jsme se tam po sobě klacky, házeli šišky, pokřikovali na sebe a tak..
V tu chvíli bylo jedno, kdo se s kým baví a kdo koho nemá rád.. Hráli jsme všichni a ačkoliv někteří z nás dostali šiškami do hlavy vícekrát (né, to jsem já určitě nebyla :-D), bavilo nás to :-)


Tohle mě přivádí k zamyšlení nad tím, jak vyrůstají dnešní děti.. Dětství s mobilem nebo tabletem v rukách..
Neříkám, že jsou zkažení.. Ne, nechci je nějak omlouvat, ale jací tedy mají být, když se narodili do takového světa, kde už realita, reální přátelé a hry venku skoro nezažijí a vidí jenom tyhle tablety, počítače a podobné "věci", které je mají zabavit?
Často jsem už slyšela, jak se někdo někomu posmívá jenom kvůli tomu, že nemá jako jediný ze třídy tablet. Je to smutné..

Jsem ráda, že se mi podařilo ještě takovouhle hru v lese zažít, byť jen na pár hodin.. Rozhodně je to lepší vzpomínka než to, že bych konečně dosáhla dejme tomu třicátého levelu v nějaké hloupé počítačové hře..



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 21. května 2014 v 10:49 | Reagovat

Krásně napsáno. Takové vzpomínky vždy zahřejí :)

Taky jsem ty děti, co jsou přilepené k elektronice všude kam se hnou, odsuzoval ... ale pak jsem si uvědomil to, co Ty - totiž že jsou vrženy do světa, kde je to normální, běžné a ani je nenapadne, že je na tom něco špatně. Zvyknou si na to a pak už se ten zvyk hodně těžko odnaučuje. Je to celkem škoda, že to je takhle. Ale my se nedáme! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama