North..

19. května 2014 v 21:31 | Kayleight.. |  To ostatní..

"Není šedivých dnů. To jsou jen unavené oči, které nechtějí vidět jejich svátečnost.."



 

Něco z dětství...

17. května 2014 v 12:45 | Kayleight.. |  Nezajímavé kecy..

Dnes jsem narazila na jednu starší otázku na svém asku, která mě zaujala natolik, že jsem se nad ní chtěla trochu rozepsat..

"http://ask.fm/GlitterInTheWind/answer/111720315116/ ...V druhé části této odpovědi jsi napsala to, o čem sním už dlouhou dobu ..zkoušela jsi někdy postavit nějaký přístřešek v lese?"

V tu chvíli, když jsem tohle četla, jsem si vzpomněla na jednu z těch pár světlých chvilek mého dětsví, které se mi podařilo uchovat v paměti a které si velmi chráním. Takové vzpomínky mají pro mě větší cenu než zlato, protože peníze ani drahé kameny nemůžou nahradit zážitky z minulosti, které se už nikdy nevrátí..

Kousek od našeho domu je taková úzká cestička přes louku a vede do lesa na kopci.. V tom lese jsem kdysi s pár dětmi ze školy postavila takový "bunkr"..
Kolik nám tehdy mohlo být? Asi kolem osmi, devíti let.. Sama si tím už nejsem moc jistá..
Našli jsme jedno takové vhodné místo v příkopě, kolem jsme naházeli větve a různě je posvazovali provazem, aby to drželo.
A nakonec jsme na to vše naházeli veliké listy a tím zakryli díry, aby nás tam nikdo neviděl..
A pak, když jsme tam o jedné školní akci přišli a dali nám pár minut volno, jsme si hráli na dobyvatele té "pevnosti". Oháněli jsme se tam po sobě klacky, házeli šišky, pokřikovali na sebe a tak..
V tu chvíli bylo jedno, kdo se s kým baví a kdo koho nemá rád.. Hráli jsme všichni a ačkoliv někteří z nás dostali šiškami do hlavy vícekrát (né, to jsem já určitě nebyla :-D), bavilo nás to :-)


Tohle mě přivádí k zamyšlení nad tím, jak vyrůstají dnešní děti.. Dětství s mobilem nebo tabletem v rukách..
Neříkám, že jsou zkažení.. Ne, nechci je nějak omlouvat, ale jací tedy mají být, když se narodili do takového světa, kde už realita, reální přátelé a hry venku skoro nezažijí a vidí jenom tyhle tablety, počítače a podobné "věci", které je mají zabavit?
Často jsem už slyšela, jak se někdo někomu posmívá jenom kvůli tomu, že nemá jako jediný ze třídy tablet. Je to smutné..

Jsem ráda, že se mi podařilo ještě takovouhle hru v lese zažít, byť jen na pár hodin.. Rozhodně je to lepší vzpomínka než to, že bych konečně dosáhla dejme tomu třicátého levelu v nějaké hloupé počítačové hře..




Ochota zemřít..

16. května 2014 v 22:14 | Kayleight.. |  Nezajímavé kecy..
Heh, zase odpovím na jednu otázku z asku formou článku zde na blogu..
Asi nemám jinak o čem psát, nevím.. Možná prostě jen nenacházím nějaký námět nebo inspiraci k tomu, abych opět něco jen tak napsala. Většina věcí, které se mi přihodí, je tak zbytečná, že o tom ani nemá cenu psát..
..a nebo o tom ani psát nechci..

"Za koho si ochotný/á zomrieť?‎ - Nemo Nobody"

Jako první mě napadla odpověď, že snad za všechny lidi, kteří jsou stateční, hodní, milí, poctiví, komunikativní a nemyslí jen na sebe. Takoví ti optimističtí a rozumní lidé, jejichž přítomnost vám dodává energii a kteří vás donutí k úsměvu i tehdy, když už jen stěží zadržujete slzy.. Pár takových lidí občas potkávám, ale ani zdaleka neznám všechny.. Myslím si, že tihle lidé jsou důležitější než někdo jako jsem já, jejich pravý opak, který spíše z druhých tu dobrou náladu "vysává". A proto by jistě nebylo špatné rozhodnutí se pro někoho takového obětovat..
Stejně tak lidé, kteří se na mě nevykašlali a stále se se mnou baví i přes to, jaká jsem a co vše jsem provedla.. Takzvaní "internetoví přátelé".. Některé z těch lidí znám už spoustu měsíců, pár let.. A jsou mi bližší, než lidé z reálného světa, se kterými si nerozumím..
A pak je tady ještě rodina a můj obdiv vůči jejím členům za to, že mě ještě nedonutili si sbalit kufr a odejít z domu..

...

Jakou cenu má vlastně můj život..?
Kdybych se to snažila přepočítat do nějaké ehm.. "rozumné částky", má cena by se pohybovala kolem pár korun.. Pokud bych se tedy obětovala prakticky za kohokoliv, stálo by to za to..

Jsem jako poškozené zboží mezi hromadou nových a neopotřebovaných věcí..
Pouhý odpad..

 


Něco na přerušení ticha..

15. května 2014 v 21:01 | Kayleight.. |  To ostatní..
Nedívejte se - mohli byste vidět.
Neposlouchejte - mohli byste slyšet.
Nepřemýšlejte - mohli byste se něco naučit.
Nerozhodujte se - mohli byste se rozhodnout špatně.
Nechoďte - mohli byste upadnout.
Neměňte se - mohli byste se změnit k lepšímu.
Nežijte - mohli byste zemřít..



Radši bez názvu..

13. května 2014 v 21:25 | Kayleight.. |  Nezajímavé kecy..
pff.. večer.. další večer..
Ta zvhrlá část mého já si přeje, aby byl tenhle večer mým posledním..
Ne, vlastně si to přeje i ta druhá část, ta, která se vždy snažila být trochu "pozitivnější" a hledala i v naprosté tmě aspoň malou jiskřičku naděje..

Achjo..

Sedím ve tmavém pokoji, ozářeným pouze bledým světlem lampičky, kterou zde na stole mám.. Poslouchám hudbu, piju čaj a přitom si zahřívám ledově studené ruce o hrnek, který se vysokou teplotou čaje nahřál..

..přemýšlím..
..sním..
..doufám..
..a zároveň sama v sobě ubíjím ty poslední zbytky naděje..

Připadám si tady tak sama.. Ne, já vlastně jsem sama..
Můžete se někdy cítit osaměle i přesto, že je kolem vás spousta lidí.. Tím nechci říct, že jsou zde kolem mě davy lidí, vždyť celý dům obývá spolu se mnou už jen rodina, ale já mám prostě pocit, jako kdybych se topila v prázdnotě..

Přála bych si, aby se tu teď objevil.. Aby se zjevil v jednom ze stínů v pokoji, přišel ke mně a objal mě.. Chtěla bych se k němu přitisknout, pevně ho držet a už nikdy nepustit.. Cítila bych jeho teplo, které by pomalu zahřívalo mé chladem zkřehlé tělo a mlčky bychom tam tak stáli uprostřed pokoje a navzájem se ochraňovali před vším zlým, co nás předtím trápilo..
O kom to vlastně píšu..? O osobě, ke které mě poutá cosi silného a neviditelného, co ani nedokážu nazvat nebo blíže definovat.. A to i přesto, že nás dělí veliká vzdálenost..

"Lidé jsou andělé s jedním křídlem.. Když se dva obejmou, mohou létat.."

Někdy se mi zdá, jako kdyby se něco takového opravdu stalo.. Vidím ho tak živě, jako kdyby tu byl se mnou, stál tady a hladil mě po vlasech.. Pak ale natáhnu ruku, abych se dotkla té jeho a najednou nic.. Uvědomím si, že to vše jsou pouze představy..
..vžene mi to slzy do očí..

Chci se rozplynout, zmizet.. Rozpadnout se na miliony malinkých zrnek prachu, které vítr rozfouká i do těch nejvzálenějších koutů světa, které jsem nikdy nedostala šanci navštívit..

...

Připadám si, jako kdyby mě vyhnali nahou a spoutanou do nějakého ponurého města, plného těch nejhorších lidí, kterým se žádný zlý skutek neprotiví a neostýchají se někomu ublížit..
Bezbranná, bez pomoci a bez naděje v lepší zítřek..

..pomoc..




Kdo jsi?

12. května 2014 v 7:19 | Kayleight.. |  Nezajímavé kecy..
Několikrát se mi od vás objevila na asku otázka "Kdo jsi?".. Nezlobte se, že odpovídám tady na blogu, místo abych odpověď napsala na ask, ale tady mi to přijde takové.. "lepší".. a také osobnější..

Odpověď na tuhle otázku se na první pohled zdá tak jednoduchá.. Mohla bych napsat své jméno, také to, že jsem člověk, tvor žijící na téhle planetě, čtrnáctiletá dívka s hnědými vlasy a nebo studentka jednoho malého gymnázia, což ovšem není až tak podstatné.. Všechno tohle je pravda, taková, kterou můžou všichni lidé kolem mě vidět, ale kdo jinak jsem? Jaká jsem ve chvíli, kdy mě nikdo nekontroluje a já mohu konečně vyjádřit své pocity? Jaká jsem, když se nikdo nedívá..?

Každý si mě představuje trochu jinak a vidí mě v odlišném světle. Někdo ve mně vidí namyšlenou krávu, která si libuje v bolesti druhých a někdo zase tichou, hodnou a empatickou osobu.. Jak ale samu sebe vidím já?..

Napadla mě odpověď "netuším".. Nevím, kdo jsem a stejně tak nevím, co je mým "údělem" na tomhle světě. Takovým tím smyslem, pro který mám žít.. Je to ale poněkud nedostatečná odpověď, protože přece jen o sobě něco vím..

Ano, jsem dívka..
čtrnáctiletá dívka s hnědými vlasy a také studentka toho malého gymnázia..
trochu zapomnětlivá
empatická
nešikovná
(ty hromady rozbitého nádobí by mohly povídat..)
líná
melancholik
tichá
snílek, milující fantasy literaturu a přírodu..
hodně pesimistická
..zbytečná.. na tomhle světě naprosto zbytečná..
stejná, jako všichni ostatní..
a zároveň svým způsobem jiná, odlišná od těch dalších, čtrnáctiletých dívek s hnědými vlasy..

Kdo jsem..?
Já..




Kapka naděje..

8. května 2014 v 13:55 | Kayleight.. |  Nezajímavé kecy..
Nedávno se mi stala taková "zvláštní událost". Nepamatuji si přesně kdy, dny mi splývají do jednoho a jediné, co rozeznávám, je neustálý koloběh - ráno - odpoledne - večer, ale tuším, že to bylo v pondělí, protože nás čekaly po obědě ještě další dvě hodiny vyučování..
Ta událost se mi stále přehrává v hlavě a pořád odolává mým pokusům ji odtud vytěsnit.
Safra..

Po vyučování jdu vždy na oběd do školní jídelny. Popadnu příbory a tácek, naložím si jídlo a jdu si sednout ke stolu. Sama. Vždycky sedím sama. Potom pomalu jím, přemýšlím nad různými hloupostmi a snažím se nevnímat hluk, smích a cinkání příborů, ozvývající se od jiných stolů.. Je to k zbláznění..
Nevím, jestli to znáte. Možná že se vám to už párkrát stalo, ale u mě je tahle situace téměř takovou "denní rutinou".

A co se tedy stalo..?
Seděla jsem, jedla a přemýšlela - ostatně jako vždycky, a najednou se za mými zády ozvalo
,,Můžu si přisednout ?".
Trochu jsem se lekla a téměř okamžitě znervózněla. Teprve po pár vteřinách ticha se mi podařilo ze sebe dostat to pitomé "ano".. Lidé si ke mně většinou nesedají.. Snad jen, když je jídelna přeplněná a stěží se hledají volná místa, ale ten den tam bylo jen pár obsazených stolů..
Posadil se za mnou jeden kluk. Trochu ho znám, chodí do devátého ročníku a občas ho potkávám na chodbě.. Moc toho o něm nevím. Snad jen to, že se rád baví s lidmi a dokáže si udělat srandu snad ze všeho. A také vlastně vím, jak se jmenuje. Párkrát mě dokonce pozdravil na chodbě, ale vždy jsem se styděla a odpověděla tak potichu, že to snad ani nemohl slyšet..

Čekala jsem, že se za chvíli ozve ta zdvořilostní otázka ,,Jak se máš?", jejíž odpověď stejně tazatele ani nezajímá a v duchu jsem si už připravovala odpověď ,,Jo fajn, co ty?", ale bylo ticho..
Teprve po chvíli mi položil otázku, ale úplně jinou, než jakou jsem čekala..
,,Ty s lidmi moc nemluvíš, že..?"
Nejdříve jsem nevěděla, co říct, ale pak jsem ze sebe nějakou vyklopila ,,Ne, nemám chuť se s lidmi bavit.. Jsou zlí.."
Jo, hloupost. Mohla jsem taky říct něco pozitivnějšího.

No.. Nakonec jsme se spolu bavili celou přestávku a rozloučili se teprve před mojí třídou, když zazvonilo.. Bavili jsme se o životě, o smrti - i tom, co po ní následuje a ještě o několika jiných věcech.. Bylo to asi poprvé za poslední rok a půl, co jsem dokázala s někým "normálně" mluvit.. A mě samotnou to hrozně překvapilo.. Asi proto jsem mu toho vyklopila víc, než bych měla..
Další den mě zase pozdravil a usmál se na mě, ale nedostala jsem příležitost si s ním promluvit..
Jsem z toho zmatená.. Nevím, zda to bylo vše doopravdy a nebo zda to nebyl jen některý z hloupých vtípků dospívajících kluků, i když to podle mě není až tak pravděpodobné..
Kdoví, jak se to nakonec vyvine.. Půlka mého "Já" si přeje s ním zase mluvit a ta druhá ho už nechce nikdy vidět, aby se něco náhodou nepokazilo, abych to nezkazila já, jak je již mým zvykem, a nebo aby se náhodou nestal jen další z obětí mého příšerného negativismu..

Vlastně si ani nejsem jistá, jestli s ním ještě někdy promluvím.

To je stejně jedno..




Proč..

7. května 2014 v 22:35 | Kayleight.. |  Nezajímavé kecy..
Proč si vlastně zakládám tenhle blog? Copak mi tumblr, ask a facebook nestačí..?

Na tuhle otázku mi sotva dokáže někdo odpovědět a i já jen stěží hledám slova. Napadá mě spousta hloupostí, kterými bych tohle vše mohla vysvětlit a třeba tím i nějak "ospravedlnit" své chování, ale byly by to jen zbytečné bláboly.. Také je dost možné to, že zítra už tenhle blog ani nenajdete, že ho smažu a vykašlu se na to.. No, uvidíme..

Zpět k tématu.
Děsí mě to, spoutává a přivádí k zoufalství.. Ten proud myšlenek v mé hlavě, se kterými se nemám komu svěřit.. Nenacházím pochopení a nebo prostě jen nechci ostatní obtěžovat.. A taky už lidem nevěřím, nikomu. Teda.. Nikomu ne tak dobře, abych mu svěřila své nejtajnější myšlenky..
Tak to je asi ten důvod, proč zakládám tenhle blog. Prostě se jen chci vypsat.. Nenutím nikoho to číst a ani nechci nikoho z vás obírat o čas, jelikož by asi bylo užitečnější jít ven než číst tyhle kecy, ale budiž..

Tak, to by snad pro dnešek stačilo..




Kam dál